Účinek kulové střely v cíli

KULOVÁ STŘELA A JEJÍ ÚČINEK V CÍLI

Pro nás, jako uživatele, je nejdůležitější částí náboje střela a její účinek v cíli, který se nazývá cílová balistika. Střely mohou být celoolověné (u malorážek), celoplášťové, poloplášťové, expanzivní nebo speciální. Poloplášťová střela byla vyvinuta speciálně pro lovecké účely. Tato potřeba vyplynula z požadavku kladeného na střelu, která má proniknout do organismu zasažené zvěře a cíl maximálně rozrušit. Míra rozrušení cíle je přímo úměrná předané energii střelou. Čím je vyšší předaná energie střelou cíli tím nastává větší rozrušení cíle. Střela předává energii prostřednictvím své vlastní deformace a předaná energie je tím větší čím je větší plocha deformované střely.

Celoolověná střela se ihned po dopadu rychle deformuje a zvětšuje svoji plochu. V tomto případě však příliš rychlá a velká deformace měkké střely střelu zbrzdí a může zabránit proniknutí k životně důležitým orgánům a způsobit pouze povrchové zranění. Naproti tomu celoplášťová střela, která se deformuje velmi málo, většinu energie si ponechává, způsobuje hladký průstřel, nemusí mít okamžitý ranivý účinek a navíc zvěř téměř nebarví, což znesnadňuje dosled.

K tomu, aby byl vyvolán dostatečný šok s rychlým smrtícím účinkem je třeba proniknutí střely do dostatečné hloubky a také je třeba, aby byly zasaženy obě poloviny těla podle podélné osy symetrie a vyvolání tzv. párového šoku. Tj. poškození nervového a cévního systému v obou polovinách těla současně. Ke splnění pronikavého (průbojného) a ranivého účinku současně se vyrábějí pro lovecké účely speciální poloplášťové střely různé konstrukce, které umožní po dopadu tzv. řízený rozklad střely. Měkký hrot se deformuje, zvětšuje svoji plochu pro větší předání energie, ale plášť v zadní části střely udržuje kompaktnost střely k docílení potřebné průbojnosti. Ideální stav nastává, kdy střela při pronikání tkání vytvoří hřibovitý tvar. Přední část střely vytváří tvar hřibu a tím větší plochu pro vyšší ranivost a zadní část udržuje soudržnost jádra a pláště střely pro žádoucí průbojnost. Nemělo by se stát, jak to někdy vidíme v praxi u střel starší konstrukce, že v těle zvěře dojde k úplnému oddělení jádra od pláště střely event. roztříštění střely na několik menších částí. Takto vzniklý tzv. střepinový efekt způsobuje nepravidelný, nespolehlivý a neřízený stupeň ranivosti a je jednou z hlavních příčin jednak odbíhání a ztráty zvěře a jednak plošného poškozování a devastace zvěřiny. Střela by měla zůstat kompaktní i při nárazu na kost nebo kloub těžší zvěře. Pokud se střela rozloží příliš rychle ztratí tak rychle i svoji energii a nemá potřebnou pronikavost. Ranivý účinek se pak projeví nedostatečně, neboť zvěř má pouze povrchové zranění.

Na vlastnosti střel jsou kladeny vysoké nároky zejména lovci dravé a nebezpečné zvěře v Africe a Americe neboť úplný rozklad střely na kloubu nebo větší kosti zabrání dalšímu pronikání do organismu a zvěř pouze zraněna povrchově často útočí na lovce. Střela musí mít schopnost pronikat materiálem cíle, mít tzv. PRONIKAVOST neboli PRŮBOJNOST a současně musí mít schopnost způsobit usmrcení zasažené zvěře tzv. RANIVOST neboli smrtící účinek. Průbojnost střely je docilována udržením kompaktnosti střely a ranivost její deformovatelností. Deformace střely do výsledného ideálního hřibovitého tvaru se nazývá řízený rozklad střely. Průřez střely se má zvětšit na cca 1,5 až 2 násobek původního průměru střely. Střela po průchodu organismem, si musí zachovat minimálně 80 % své původní hmotnosti.

Na konstrukci střely tak jsou kladeny protichůdné požadavky. Musí mít měkký hrot pro deformaci a zvětšení plochy pro ranivost a současně musí zůstat pevná pro potřebnou pronikavost. Střela loveckého náboje při průchodu tělem zvěře vytváří střelný kanál, dutinu tzv. kavernu která po průchodu střely kmitá. Kmitání tkáně se šíří tělními tekutinami a okolím průstřelu a způsobuje poškození i těch orgánů, které nebyly střelou přímo zasaženy. Kmitání tkáně a tím i ranivý účinek je tím větší čím je vyšší dopadová rychlost střely a rychlost střely při pronikání organismem. Nepřímé zasažení životně důležitých orgánů s fatálním poškozením jejich funkce se nazývá šokový účinek střely. Vyvolání kmitů tkáně ve větším rozsahu, poškození funkce i přímo nezasažených orgánů tedy vyvolání šoku vzniká při dopadových rychlostech střely nad 600 m/s. Při dopadové rychlosti nad 700 m/s jsou již kmity tkáně velmi výrazné a vyvolávají efekt podobný hydraulickému rázu v kapalině, který se vyznačuje zvláště vysokým šokujícím účinkem. Tento ráz způsobuje silné poruchy krevního oběhu, otok mozku, plic a jater a může způsobit i mechanická poškození např. utržení aorty nebo jiných orgánů i když nebyly přímo zasaženy. Uvedený jev se často nazývá hydrodynamickým šokem.